SRDCEM V PĚT P: PŘÍBĚHY, KTERÉ SPOJUJÍ
aneb začátky koordinátorky Pět P v Ústí nad Labem a vzpomínky na její první zapojenou dvojici
Zdravím vás . Tímto článkem bych ráda zahájila sérii příspěvků z prostředí programu Pět P.
Já jsem Bára a v ústeckém Dobrovolnickém centru jsem koordinátorkou mentoringového programu Pět P. Jak jsem se stala jeho součástí? Úplnou náhodou! V rámci mého studia na Univerzitě J. E. Purkyně jsme museli absolvovat odborné praxe. Jednu z nich jsem na podzim roku 2021 končila v organizaci Člověk v tísni (která má jedno ze svých působišť hned nad Dobrovolnickým centrem), scházela jsem po schodech a potkala dnes již kolegyni, tehdy „jen“ paní sousedku. Slovo dalo slovo a já měla nabídku další praxe právě v Dobrovolnickém centru. A jak již z textu vyplývá, jsem zde dodnes.
Vybavuji si, jak jsem na začátku svého působení v Pět P byla nervózní a vlastně jsem nevěděla, co mě čeká. Velmi jsem se těšila a zároveň si byla vědoma, jaká zodpovědnost to pro mě je. Už od dětství jsem byla vedena k tomu, pomáhat druhým. Téměř celá rodina byla nebo stále je součástí skautského světa, mamka je pěstounka, starší sestra také pracuje v neziskové organizaci a mladší sestra se právě připravuje na přijímací zkoušky na zdravotní školu.
Ale zpátky k Pět P. Ráda bych se s vámi podělila o příběh dvojice, která byla mezi prvními, které jsem za svého působení v Pět P zapojila. S Gabčou jsem se poprvé potkala začátkem roku 2022, kdy k nám do Dobrovolnického centra přišla jako zájemkyně o dobrovolnictví. Již po první schůzce jsem si přála, aby si vybrala program pro děti – Pět P, který koordinuji, protože jsem věřila, že by v něm opravdu mohla nějakému dítěti pomoct. Gabča si nakonec Pět P opravdu vybrala, prošla naším výcvikem a v červnu 2022 se do programu zapojila s dnes již 15letou slečnou Uršulou.
Pět P Uly a jejím rodičům doporučila výchovná poradkyně, ke které ve škole docházela. Uly pochází z Polska a bohužel to stačilo k tomu, aby si na základní škole prošla šikanou. Chyběly jí kamarádi, byla osamělá. I v rámci rodiny si bohužel procházela náročným obdobím – slovní i psychický nátlak, neshody mezi rozvedenými rodiči aj.
Díky dobrovolnici Gabče získala Uly nejen kamarádku, které mohla věřit a které se po čase opravdu začala svěřovat, ale také jí Gabča ukázala, že je skvělá mladá slečna, přesně taková, jaká je. Dvojice společně, mimo jiné, chodily na výlety, nakreslily nám obraz na plátno nebo vybíraly střední školu, na kterou Uly půjde. Vzájemně se motivovaly a podporovaly při cestě na střední (Uly) a vysokou (Gabča) školu, kterou obě holky zdárně zvládly. Uly je na střední škole spokojená, má zde několik kamarádů, věnuje se svým zájmům – malování, i situace doma se velmi zlepšila.
Ze slečny, která při našem seznámení byla tichá, úzkostlivá a uzavřená, se stala veselá, sebevědomá a optimistická slečna. Samozřejmě, že v jejím životě hrály roli i jiné faktory, ale jsem přesvědčená, že v této velké změně je jedním z těch zásadních faktorů právě dobrovolnice Gabča.
Gabča s Uly mi připomněly, jak velkou sílu má přátelství a opravdová podpora. Jako koordinátorka jsem měla možnost sledovat jejich cestu od prvního setkání až po dnešní spokojenost a sebedůvěru obou. Naučilo mě to, že i malé kroky mohou vést k velkým změnám a že propojení dvou správných lidí může znamenat obrovský rozdíl v jejich životech. Takové příběhy mě motivují pokračovat v této práci, a ještě více upevňují mé přesvědčení, že program Pět P má obrovský smysl.
